Z Anglie do Thajska a do podhůří Krkonoš
MVDr. Jakub Stříbrný vypráví o svých zkušenostech z cest.
V čem se liší veterinární praxe na Srí Lance od té české? Proč by se měli mladí veterináři vydat „na zkušenou“ do zahraničí? Přečtěte si slíbený rozhovor s členem našeho týmu, MVDr. Jakubem Stříbrným.
Jakube, ty jsi urazil poměrně dlouhou cestu, než jsi zakotvil tady u nás, v Podkrkonoší. Pracoval jsi jako veterinář na Srí Lance, v Thajsku, v Británii… V čem je veterinární ambulance na Srí Lance jiná, než ta naše?
Ambulance na Srí Lance byla součástí velkého útulku pro psy a kočky a často se tam ošetřovali potulní, divoce žijící psi. Místní lidé nebyli moc zvyklí se svými zvířecími pacienty k veterináři chodit, takže pro tyto případy tam byl tzv. odchytový tým, který pacienty na kliniku svážel. Ten vztah člověka a zvířete tam kolikrát nebyl tak blízký a vřelý, jako jsme zvyklí u nás.
Co nejzajímavějšího jsi během své práce dobrovolníka zažil?
Rád vzpomínám na takové ty terénní výjezdy k pacientům, kde jsem měl možnost poznat i odlehlejší místa, kam bych se asi normálně jako turista nepodíval. Hezké bylo vidět, jak se na Srí Lance starali o různě ochrnuté psy po auto úrazech, které tam jsou velice časté. Každý pes, který z nějakých důvodů nemohl chodit na zadní nohy, měl svůj vozíček. Díky němu mohl v podstatě normálně běhat a hrát si. Jejich fyzioterapie pak probíhala na pláži u oceánu, což byl pro všechny vždy pěkný zážitek.
Máš třeba nějakého pacienta, který ti za tu dobu práce dobrovolníka výrazněji utkvěl v paměti?
Bylo tam jedno mládě divoké opičky makaka, které se popálilo o elektrický proud hned první den po mém příjezdu na kliniku v Thajsku. Za dobu její léčby jsme se spolu skamarádili. Ona už potom bohužel nemohla jít zpátky do divočiny, tak se jí na klinice ujali a ještě teď mi posílají fotky, abych viděl, že se jí stále daří dobře.
Vraťme se teď do Evropy. Které zkušenosti z práce ve Velké Británii považuješ za nejcennější?
Do Anglie jsem odjížděl jako čerstvý absolvent, tím pádem jsem za sebou ještě neměl mnoho praktických zkušeností. Ve společnosti Medivet , kde jsem začal pracovat, jsem měl možnost absolvovat program pro mladé veterináře, kde jsem se několik měsíců připravoval pod vedením zkušených lékařů napříč různými obory. Díky tomu jsem si vyzkoušel práci ve velkých referenčních nemocnicích i v malých ordinacích a poznal tak mnoho zajímavých lidí. Této zkušenosti si cením nejvíce a určitě podobné programy můžu mladým veterinářům a veterinářkám jenom doporučit.
A jaké to je, po těch letech pracovat konečně „doma“, v Česku?
Je to určitě dobrý pocit. V zahraničí mi už začínala chybět taková ta česká nátura, naše jídlo a kamarádi. Líbí se mi, že tu dobře funguje vzájemná důvěra a spolupráce mezi majiteli zvířat a veterináři. Díky tomu se nám pak daří případy zvládnout lépe, a to pak myslím všechny práce baví víc.
Čemu by ses chtěl na Horské veterinární klinice věnovat?
Mně se na veterině líbí ta její rozmanitost a to, že se můžu zabývat i více jejími obory. Nejvíce mě to však táhne ke stomatologii malých zvířat a interní medicíně, konkrétněji ke kardiologii. To se i vzájemně dobře doplňuje, protože spousta pacientů, kteří potřebují ošetřit zuby, jsou už starší a často přichází i s dalšími potížemi. Ty je důležité důkladně vyšetřit, než se rozhodneme pro další plán léčby.