Kloš, aneb co si z procházky přinést nechcete

Kloš, aneb co si z procházky přinést nechcete

Chodíte-li se svým psem často do lesa, už se vám to nejspíš také stalo: všimli jste si, že se v jeho srsti cosi velmi rychle pohybuje, ale blecha ani klíště to není. Měli jste co dělat, abyste záškodníka polapili. Obzvlášť lidé s delšími vlasy pak mají často to „štěstí“, že si kloše přinesou domů, a zbavit se ho je pořádný oříšek.

Nebojte. Ačkoli se jedná o parazita, kloš se ke kůži ani nepřisaje jako klíště, ani se na člověku, psovi nebo v domácnosti nemůže rozmnožit. Hlavní nepříjemnost tohoto zvířete spočívá ve zploštělém tvaru těla, které je navíc tvrdší, než tělo například mouchy. V kombinaci s rychlým pohybem, háčky na nohou a jistou obratností tak uniká a šimráním dohání nechtěného hostitele k šílenství.

To je kloš jelení, ten na člověka nejde…?

Proč nechtěného? Nejčastěji se totiž můžeme setkat s klošem jelením (Lipoptena cervi), který vlastně vůbec nestojí o pobyt na člověku či psovi. Jeho skutečným hostitelem je srnčí zvěř, jejíž krví se živí. Při hledání potravy kloš zkrátka někdy přistane na tom prvním, co se pohybuje a vydává teplo. Než si uvědomí, že se spletl, odhodí svá křídla, a ocitne se tak v pasti.

Nechceme se těchto potvůrek zastávat, nicméně není důvod k panice. Ačkoli se zřídka kloš pokusí ochutnat i lidskou krev, častěji zmateně pobíhá po hostiteli a snaží se zorientovat. Taktéž se není nutné obávat přenášených nemocí – na rozdíl od klíštěte není žádná, kterou by kloš na vás či vaše mazlíčky dokázal přenést.

Jak se můžete před kloši chránit?

Protože konvenční repelenty na kloše příliš neúčinkují, jedinou radou je vyhnout se místům, kde se kloši obvykle vyskytují – typicky tedy smrkové podrosty, louky s vysokou trávou na okraji lesa (například poblíž míst, kde nocuje vysoká zvěř) a podobně.